Demokracie
K aktuálnosti tématu
Demokracie pod tlakem
Zastupitelská demokracie, forma vlády, která vládla v zemích Evropy od konce druhé světové války,
byla v posledních deseti letech pod tlakem z několika
stran:
• Roztrpčení z politiky: Mnoho občanů se již nedokázalo identifikovat s programem a kariérními rituály
tradičních národních politických stran. Dobrovolná politická angažovanost
– známka živé demokratické kultury – je na ústupu.
Volební účast téměř ve všech západoevropských zemích neustále klesá, což snižuje
legitimitu zvolených vlád.
• Pravicový populismus: Pravicově populistické strany, které se prohlašují za zástupce „mlčící většiny“,
jejíž zájmy by podle nich zkorumpovaná a mocí posedlá politická elita údajně ignorovala,
jsou namířeny proti sociálním menšinám, migraci a otevřeným společnostem.
Menšiny, migrace a otevřené společnosti. Pravicový populismus odmítá základní prvky
liberální demokracie, jako je pluralismus, ochrana menšin nebo náboženská svoboda.1
• Ohrožení rozdělení mocí: Některé národní konzervativní strany v Evropě využívají své velké většiny v Parlamentu k přijetí pravidel, která podkopávají základy oddělení mocí v jejich zemích (například disciplinární opatření pro soudce).
Jedná se o plíživou likvidaci demokratických hodnot.
• Výzva k aktivnějšímu zapojení občanů: Pouhé hlasování v
intervalu čtyř až pěti let již mnoha lidem nestačí – chtějí být vyslyšeni,
zapojeni do diskuze, spolurozhodovat. Žádoucí je nová rovnováha
mezi zastupitelskou a přímo participativní formou demokracie v digitálním věku.
1 Jan Werner Müller, „Das wahre Volk gegen alle anderen. Rechtspopulismus als Identitätspolitik – Essay.
https://www.bpb.de/apuz/286506/das-wahre-volk-gegen-alle-anderen-rechtspopulismus-als-identitaetspolitik,
Naposledy zobrazeno 24.2.2021; Frank Decker/Marcel Lewandowsky, Rechtpopulismus: Erscheinungsformen,
Ursachen und Gegenstrategien.
https://www.bpb.de/politik/extremismus/rechtspopulismus/240089/rechtspopulismus-erscheinungsformenursachen-und-gegenstrategien; naposledy zobrazeno 24.2.2021
Úvodní informace
Co je demokracie? Krátké vysvětlující video
Demokracie je mladá forma vlády
Demokracie je jako forma vlády relativně mladá 2Je pravda, že její základy byly položeny v klasickém Řecku již v 5. století před naším letopočtem, přesněji v Aténách pod vedením politika a stratéga Perikla: Podle tehdejší městské ústavy měli všichni občané města (ale byli to pouze muži vykonávající vojenskou službu!) dovoleno účastnit se lidového shromáždění a později převzít jakoukoli politickou nebo soudní funkci. Více než 200 let Athéňané rozvíjeli tento systém, odstranili výsady aristokracie a distribuovali politické a soudní funkce losováním – prazáklad přímé, okamžité vlády lidu. Se zánikem tohoto atického městského státu však tato časná forma demokracie zanikla.
Teprve po francouzské a americké revoluci se demokracie – znovu interpretovaná jako forma zastupitelská vlády – vrátila od 19. století
do povědomí obyvatel Evropy.
A až po skončení druhé světové války v roce 1945 a po úspěchu pokojných revolucí ve východní Evropě v letech 1989/90 se demokracie stala převládající formou vlády ve státech Evropy.
Demokracie tedy není v žádném případě tak přirozená, jak se dnes většina z nás Evropanů domnívá.
Demokratizační procesy často selhaly (viz mnoho pokusů v severoafrických státech o „arabské jaro“), končily občanskými válkami nebo upevněním stávajících forem autoritářské vlády (například současný trend v Turecku).
Demokratické formy vlády nejsou nedotknutelné, ani „dostatečně robustní,
aby odolaly všem výzvám, otřesům a krizím [vermögen]“ (Vorländer, 2017:5).
Co je typické pro demokracie?
- Pravidelné volby a pokojné předávání moci
- Politická rovnost všech občanů i účast jednotlivců a skupin na formování politických názorů a rozhodnutí
- Respektování rozdílnosti názorů ve společnosti (pluralismus)
- Komunitní loajální přijetí dočasné „vlády většiny“ nad menšinou
- Rozdělení moci
- Racionální, kontrolovatelné a zákonné vykonávání moci
- Politické kompromisy jako důsledek (často zdlouhavých) jednání mezi politickými zájmovými skupinami
„Demokracie“ neexistuje
Existuje mnoho různých forem demokracie.
V Evropě převládá model „zastupitelské demokracie”: Strany soupeří o hlasy občanů ve volbách, aby dosáhli většiny v parlamentním shromáždění.
Existuje jen málo prvků přímé demokracie. V evropských demokraciích je velmi důležitá ochrana jednotlivce
a jeho práv před svévolí státu.
Zneužití moci ze strany státních institucí je také ztíženo oddělením moci mezi zákonodárnou,
výkonnou a soudní mocí.
Demokracie vyžaduje splnění řady předpokladů
Demokracii prospívá spolupráce – to zní trochu banálně,
ale jedná se o základní předpoklad pro udržení stability demokratických systémů.
Protože „vláda lidu” vyžaduje, aby se „lidé” aktivně zapojovali do politických otázek a rozhodnutí – jinak to budou mít demagogové velmi snadné.
Po dlouhou dobu byly strany nejjednodušším způsobem, jak tento předpoklad splnit. Dnes tento úkol usnadňuje internet, s jeho poskytováním informací na jedné straně a možnostmi digitální účasti na straně druhé. Na druhé straně je zde velké množství příležitostí a nebezpečí dezinformací a podvodů.
Odpovědnost jednotlivých občanů za kritické myšlení a pozornost je veliká.
2 Vorländer, Hans, 2017: Demokratie – Geschichte eines Begriffs; in: Bundeszentrale für Politische Bildung
(Hrsg.), Informationen zur politischen Bildung Nr. 332/2017:4-5
Demokracie v Evropské unii
Bezprecedentně – „nadnárodní“ demokracie
Požadavkem Evropské unie (EU) je formovat politiku podle demokratických standardů – ačkoli dosud neexistuje žádný globální model pro nadnárodní demokracii.
Existují demokratické politické systémy, které mají podobné rysy jako EU: federální státy.
Pixabay
I v nich jsou dříve nezávislé (svrchované) členské státy navzájem
propojeny společnou ústavou, mají společné orgány,
které jsou obsazovány a rozhodují v souladu s demokratickými postupy.
Státy ve federaci mají demokratickou legitimitu
• o demokratickém rozhodování o základních pravidlech výkonu vlády na
úrovní federace
• o demokratické kvalitě členských států,
• o demokratickém obsazování společných orgánů,
• o demokraticky-ústavních postupech v legislativě a exekutivě
V zásadě EU splňuje téměř všechna tato kritéria
• všechny členské státy musí být fungujícími demokraciemi; jejich vlády se mění podle výsledků národních voleb
• přímo volený Evropský parlament, jehož složení je každých pět let nově určováno všemi občany EU, je nyní stejně zapojen do téměř všech legislativních procesů v oblastech, kde má EU legislativní pravomocit
• funguje zřetelné oddělení mocí v politickém systému EU (zákonodárné
= Evropský parlament a Rada / výkonné = Komise a
členské státy / soudní = Evropský soudní dvůr)
• existují státní mechanismy a postupy, které někteří komentátoři EU zásadně upírají „demokratičnost”, protože přece žádný „evropský lid” neexistuje. Je pravda, že neexistují žádné příklady demokratických systémů, které nestaví na obyvatelích, kteří sdílejí alespoň společný jazyk a mohou se v nich
měnit podle politických požadavků.4
EU také chybí skutečný „ústavodárný moment“, kdy jsou společným úsilím národa zavedeny nové, demokratické formy vlády a vznikl tak mýtus o založení. EU vzešla ze spolupráce bývalých válečných protivníků v mnoha malých a náročných krocích
a nedošlo zde (naštěstí) k žádným historickým bitvám ani k občanským povstáním,
jako u americké revoluce.
Klíčem k nastolení demokracie je však to, že jsou lidé chápáni jako občané politického společenství, jehož pravidla pro výkon vlády sami definují a jehož politické vedení může být měněno volbami. Tyto postupy jsou stanoveny na úrovni EU. Existuje stále prostor pro zlepšení, protože EU se pomalu vyvíjí z fungujícího společenství mezi státy (které se vztahují pouze na jednání mezi
národními vládami) v politické společenství občanů EU.
4 Srov. Peter Graf Kielmansegg, 1996: Integration und Demokratie; in Markus Jachtenfuchs / Beate Kohler-Koch
(Hrsg.), Europäische Integration, Opladen:47-71
Která jsou ta hlavní místa budování demokracie v EU?
• Nikdy nedošlo k celoevropskému ústavnímu referendu o pravidlech Společenství upravujících výkon vlády. Je tomu tak proto, že se EU postupně vyvíjela ze zvláštní účelové vazby mezi státy, na základě mezinárodních smluv, do politické unie založené na smlouvách podobajících se ústavě.
• Z historických důvodů může legislativní iniciativu v EU formálně navrhnout jedině Evropská komise. Evropský parlament toto formální právo iniciativy
postrádá.
• Neexistuje jednotné evropské volební právo, ale Evropský parlament je volen na základě 27, velmi odlišných vnitrostátních volebních pravidel, s určitými částečně diskriminačními účinky. Evropský parlament již dlouho usiluje o jednotný volební zákon pro celou EU pro své volby 5, ale vlády členských států doposud bránily potřebné legislativě EU.
• EU a její instituce jsou nadnárodní a je důležité, aby všechny národy v nich
měly zastoupení. Proto má například v Evropském parlamentu každý národ nejméně šest poslanců (např. Malta, Lucembursko). Vzhledem k tomu, že celý parlament EU nemůže mít více než 750 členů, výsledkem je, že jsou v Evropském parlamentu voliči z malých členských států zastoupeni nepoměrně více. 6 To odporuje demokratické zásadě rovnosti všech hlasů. Jaké jsou ale jiné možnosti? Buď Malta nebude mít kvůli své malé populaci žádné
poslance EU, to by však bylo nedemokratické. NEBO se Evropský parlament nafoukne:
muselo by se pak jednat o asi 6 760 poslanců 7. Takové shromáždění by nebylo schopno pracovat a bylo by příliš drahé.
• Evropská rada, jako zastoupení hlav států nebo předsedů vlád členských států,
zaujímá při utváření politiky Společenství stále významnější úlohu: udává politický směr, vydává stále důležitější usnesení v během krize a činí důležitá osobní rozhodnutí. To všechno, aniž by mohl být Evropským parlamentem
nebo národními parlamenty účinně kontrolován.
• Myšlenka, že by EU měla mít „robustní demokracii”, je stále pouhou myšlenkou a
potřebuje se ještě rozvíjet. Stávající postupy, jako je článek 7 SEU, podle něhož
by členský stát mohl být zbaven hlasovacích práv v případě trvalého porušování zájmů a hodnot EU,
se ukazují jako velmi obtížně proveditelné
a zcela vylučují Evropský parlament z rozhodování.
5 Článek 223 SFEU
6 Z čistě matematického hlediska představuje každý z 96 německých europoslanců přibližně 855 000 voličů,
ale zástupce z Malty zastupuje pouze asi 66 000 voličů.Tento způsob rozdělení hlasů se nazývá
„sestupně poměrným“, tzn., čím více voličů národ má, tím méně zástupci je zastoupen.
7Základ pro výpočet: 446 milionů občanů EU, na 66 000 občanů (referencí je Malta) jeden poslanec
Viz také informace na vzdělávacím demokratickém serveru UNESCO www.dadalos-d.org/demokratie_verstehen/demokratietypen.htm, naposledy zobrazeno 17.2.2021
Food for thought
Otázky, teze, podněty k zamyšlení
Znáte vlastně svého poslance Evropského parlamentu?
Zkoušeli jste se již na něj obrátit s vašimi obavami a přáními
ohledně Evropy?
Národní vlády činí významná politická rozhodnutí v rámci Evropy. Neměli by voliči
věnovat více pozornosti evropským politickým pozicím stran
ve volbách do národního parlamentu?
Je dobře, že mohou být do Evropského parlamentu zvoleny strany,
které ve svém volebním programu otevřeně vyzývají ke zrušení tohoto Parlamentu? Nebo by měl být předpokladem pro to,
aby strany mohly být zvoleny ve volbách do Evropského parlamentu, jejich zavázání se k „svobodně demokratickému řádu EU“.
